Hedvábná zastavení Daniely Foltýnové

Když se o Antibes zmíníte třeba před milovníky jazzu, okamžitě se jim vybaví skladba slavného jazzmana Sidneyho Becheta "V ulicích Antibes". Pro nadšence výtvarného umění Antibes zase znamená dílo Pabla Picassa, které mohou obdivovat v Château Grimaldi... Když zůstaneme u výtvarného umění, ale posuneme se do žhavé současnosti, můžeme v jedné z uliček objevit neobyčejný svět plný fantazie, barev i hedvábných doteků - Atelier le Jardin de soie, tedy Ateliér hedvábné zahrady. Autorkou projektu je výtvarnice Daniela Foltýnová, se kterou jsme se lehce přenesli do středomořské atmosféry.

Jméno Daniela Foltýnová nezní právě francouzsky, takže k představení se sluší dodat, že jste se narodila ve Zlíně. Na adrese "Azurové pobřeží" už ale bydlíte celých třiadvacet let. Jak silný magnet v Antibes působí, že si člověk místo zvolí jako svůj druhý domov?

Moje cesta byla přece jen složitější, než že bych si jen vybrala tu nejkrásnější rozkvetlou zahradu a jen a jen tady, na Azurovém pobřeží, se chtěla procházet, malovat, snít a žít. Co je ale jisté, že jsem do Francie přišla s velkým snem a to tři měsíce před sametovou revolucí. Skoro ještě s čerstvým vysokoškolským diplomem, jediným malým kufříkem, avšak bez znalosti francouzštiny. Mých prvních šest francouzských let jsem prožila v nádherném městě na Seině, v Paříži. Když jsem se pak v březnu 1995, z úzkostné vnitřní potřeby " na chvíli změnit vzduch", ocitla v mimózou rozkvetlém kraji jižního francouzského pobřeží, byly to opět tři měsíce, které jsem potřebovala na další změnu - po své červnové výstavě v Antibes jsem totiž už definitivně zůstala v tomto nádherném městě a docela nečekaně rychle jsem byla schopná zamknout za sebou i svůj pařížský svět a rytmus velkoměsta. V té době jsem se hodně věnovala grafice. Nakladatelství, kde jsem pracovala, už však nepotřebovalo tolik ilustrátorů a ve Francii začínala doba zvyšující se nezaměstnanosti. Ale možná i já toužila po něčem novém...

Které momenty rozhodly o tom, že v těchto končinách zakotvíte?

Po zlatožluté barvě zimní mimózy mě přitahovalo světlo Azurového pobřeží, bohatá vegetace plná dosud neznámých vůní, ale i historie. Právě ta možnost nových setkání a setkávání se s historií tohoto kraje, ale i možnost projít se po stopách mých milovaných malířů, básníků anebo velikánů jako byl a stále pro mě je Antoine de Saint-Exupéry. A samozřejmě... můj nový život byl spojený i s novou láskou... Tady bych snad mohla doplnit citací mého oblíbeného Saint Exupéryho: " La vie n'est ni simple ni complexe, ni claire ni obscure, ni contradictoire ni coherente: elle est. Le langage seul l' ordonne ou la complique, l'eclaire ou obscourcit, la diversifie ou l'assemble. Et si tu as donné un coup a droit et un coup a gauche, il n 'en faut point deduire deux verités contraires, mais la verité une- de la rencontre." A ještě překlad z Exupéryho Citadely: "Život není ani prostý ani složitý, ani jasný ani temný, ani rozporuplný ani vnitřně jednotný. Život prostě je. Pouze sama řeč ho pořádá nebo komplikuje, osvětluje či zatemňuje. Vtiskuje mu rozporuplnost či jednotu. A učiníš-li jeden krok doprava a jeden doleva, ještě tu nemusí být dvě protichůdné pravdy, nýbrž jedna jediná pravda setkání."

Je jisté, že věci kolem nás se časem mění. Jak moc se podepsal čas během uplynulých dvaceti let na Antibes? Myslím třeba v atmosféře...

V té době to bylo velmi klidné, nicméně kosmopolitní městečko. Mám pocit, že kdybych chtěla vyjádřit něco pěkného, co cítím v tomto městě, musela bych udělat celou retrospektivu toho, co jsem zde za těch víc než 20 let pěkného zažila, toho co zde vidím ještě krásné a toho, co se někam vytratilo. Ano, vadí mi, že dnes, v rámci organizovaného turismu, najednou malé rybářské loďky jako by se začaly vytrácet a spíše vidíte velkokapacitní parníky přivážející stovky lidí ne, aby vychutnali a tzv. kontemplovali atmosféru tohoto města, ale co nejrychleji obešli největší řekněme historické, ale i prestižní monumenty. A jestli si myslíte, že každý den můžete koupit v přístavu nebo na tržišti čerstvě vylovenou rybu, tak vás bohužel musím zklamat a poslat spíše do blízkého Carrefoure, tedy do francouzského obchodního řetězce.

Kolik podob má život na Côte d'Azur?

Můžu říct, že zima mi připadá neuvěřitelně krásná svým světlem a rozkvetlou mimózou, kterou se těším každý rok skoro celé tři měsíce, tedy od ledna do března... A když mi chybí hory a sníh, můžu se každý den kouknout z okna na zasněžené vrcholky Alp či popřípadě ve dnech volna vyrazit obdivovat krásu horských masivů. Cesta autem trvá necelou hodinu a člověk je hned někde jinde. Léto je také fajn, místní pláž starého historického města je jen 3 minuty pěšky od domu, kde bydlím... A tak se snažím každé ráno využít blahodárnosti mořského vánku, ranního koupání, ticha a naslouchání hudby mořských vln, zpěvu racků a vlaštovek...Odpoledne je pak pláž opět spíše turistickou atrakcí, takže nám místním nezbývá, než si zvyknout na hluk a přibývající necivilizovanost a bohužel často i chybějící respekt turistů. Z 80 ti tisícového města se totiž v létě mění Antibes na přelidněné turistické místo s více než 200 tisíci obyvateli. A protože nabídka kulturního vyžití je nesmírně bohatá, po koupání se buď můžete procházet starobylými uličkami kolem hradu Grimaldi a obdivovat úzké, malé, přesto několika poschoďové rybářské domečky nebo si dát procházku po umělecké promenádě a hradbách, která vám připomene malířskou historii a umělecké bohatství tohoto města. Samozřejmě si můžete vychutnat na několika místech města pouliční koncerty hudebníků nebo zajít na koncert organizovaný radnicí v novém moderním kiosku, přímo na hlavním náměstí...

Jak se žije turistům, to si docela snadno člověk představí. Ale jak Antibois (tedy antibským)?

Běžný život se po atentátu v Nice docela dost změnil. A je to asi velmi složitá otázka, kterou neumím obecně popsat... Musela bych mluvit hodně o povrchnosti, o jakési rezonanci doby strachu a nedůvěry jeden k druhému, vytrácení se uznávání hodnot, rozdílnosti školství, zdravotnictví... A za tím vším je vždy člověk. Lidé, kteří mohou být báječní, přátelští, srdeční, pracovití, poctiví, ale i takoví, že si člověk může připadat jak v surrealistickém či válečném filmu a ptát se KDO Z KOHO... Já sama jsem však stále obklopena úžasnými lidičkami a přáteli a tak si v tom dennodenním životě nestěžuji. Co je však víc a víc pro mě nepochopitelné, že běžný člověk se už neumí zastavit a jen se dívat. Lidé pochodují se svými mobily, zapomínají se dívat na život a krásu kolem, do svých mobilů přenášejí to, co potřebují ukázat a při tom "esemeskování" a přenášení DAT zapomínají DÁT přednost sednout si v autobuse právě těhotné mamince či staršímu pánovi, který se sotva drží své hůlčičky. Ano, samozřejmě, že záleží, kde se pohybujete, ale ani v přístavu plném nejmodernějších drahých jachet a předpokládaného vybraného chování jejich majitelů, nenajdete jen přirozenou úctu a respekt jeden k druhému.

Následující otázka byla samozřejmě už mockrát probíraná, je známé, že na Azurovém pobřeží tvořili například už zmíněný Pablo Picasso, Henri Matisse, Paul Signac, Auguste Renoir, Marc Chagall, Pierre Bonnard a další a další velikáni. Stejně bych se ale chtěla zeptat: Jak velkou inspirací je pro umělce zdejší atmosféra, barvy, světlo, prostředí?

Hm, ano, my všichni umělci jsme si sem asi přinesli nějaký sen, který jsme chtěli a chceme naplnit přes svoji práci a vyhraněný čas a možnost "jen tak pobýt", anebo si právě možná i ten neznámý sen prožít až do konce. Některé momenty pozorování přírody, zázračnosti přírodních úkazů, tvarů a barev jsou tak silné, že je to vlastně vnitřní potřeba to nějak umělecky zachytit, popsat a dotknout se té nepopsatelné krásy, která třeba může mít své jméno, ale to pro vás nemusí být přesné... Někdy je to nehmatatelná ležérnost, elegance, jak ale naznačil možná i Milan Kundera "nesnesitelnost bytí". Inspirace je také touha a volání... Inspirace je také vaše možnost si odpovědět na některé otázky... Inspirace je výzva, nalezení limitu... Inspirace je cesta a ta nemusí být něžná a hedvábná jako malovaná snivá textilie....

Jaká témata vás v prvních letech pobytu v Antibes zajímala a jaká vás přitahují dnes?

Přišla jsem do Antibes v zimním období, kdy byla rozkvetlá mimóza. Proto celých prvních 10 let mým hlavním tématem to byla hlavně vegetace - tedy zlatavá mimóza, fialový iris a svět namodralých mořských zahrad. Právě tyto barvy určovaly můj výtvarný směr. Nejdříve jsem pokračovala v rytí a práci se suchou jehlou na menších grafických formátech, ale pak jsem se znovu vrátila k aquarelovým dotykům a práci s hedvábím. Upoutaly mě obrazy zátiší s mimózou Pierra Bonnarda, ale i dokonalé tvary v perokresbách od Vincenta Van Gogha, stejně jako jeho úžasné irisy. Postupně jsem hledala také symboliku barev a zabývala se chromoterapií. Pokračovala jsem v práci s kruhem a mandalou a kolem roku 2002 jsem znovuobjevila vějíř, který pro mě znamenal jak nový geometrický útvar, ale i možnost se vyjádřit přes malbu akrylem, fotografii, land art a to vše opět spojit v koláž...

Jak se vám podařilo hedvábí v pravém slova smyslu roztančit?

V roce 2012 jsem se seznámila na Festivalu růží s choreografem a tanečníkem Chaunerem Gallanem a pozvala jej uvést do Antibes festival CRAZY LOVELY TOMATO. Díky tomuto uměleckému setkání moje malované hedvábí začalo tančit. Nerealizovali jsme spolu pouze netradiční defilé de mode, ale moje umělecká spolupráce s tímto úžasným choreografem a ex tanečníkem baletu Maurice Bejarta, nám dala možnost vzájemného představení naší práce na dalších mezinárodních festivalech s různou tematikou. Z naší umělecké spolupráce vzniklo také baletní představení s realizovanou premiérou v mém rodném Zlíně "Markýzovy hedvábné sny o Provence", ale i jeden ze zatím mých největších projektů a monumentální hedvábné realizace SILK FEST FAN - tedy 70 metrů malovaného hedvábí jako symbolický červený filmový koberec a pocta 70. ročníku Filmového festivalu v Cannes v roce 2017.

Co všechno pro vás dodnes SILK FEST FAN znamená a bude mít někdy pokračování?

Ano, byl to a je úžasný projekt se spoustou emocemi! První část jsem tedy dokončila jako poctu Filmovému festivalu v Cannes a všem tvůrcům, kteří se podíleli od založení v roce 1946 na uskutečňování dalších jeho ročníků. Moje 70 m dlouhé malované hedvábí mohlo díky perfo-danci a baletním happeningu tančit s Chaunerem Gallanem a to tentokráte na schodech nejprestižnějšího filmového paláce nejen v Cannes, ale i v Evropě. Je to nezapomenutelný pocit radosti, ale i hrdosti, že jsem si přeci jen svůj sen dotáhla do konce a přes všechna administrativní povolení nakonec realizovala dílo, které je dnes zapsáno v české knize Guinessových rekordů a stále čeká na zapsání do světového rejstříku rekordů, které je podmíněno nemalou finanční částkou.

Projekt má však i svoje pokračování - je to uskutečnění další velké realizace,  tentokrát pro 60. ročník a oslavu Mezinárodního dětského filmového festivalu ve Zlíně v roce 2020, kde bych chtěla vyzvat české a francouzské děti k podobnému dobrodružství jako bylo malování a dekorování hedvábného koberce v prostorách 35 čtverečních metrů mého ateliéru v Antibes.

Jste autorkou celé řady česko-francouzských kulturních a uměleckých projektů. S jakým ohlasem se setkávají u nás a s jakým v Antibes? 

Ano, podpora a zázemí pro realizaci mezinárodních projektů je velmi důležitá. V mém rodném Zlíně jsem našla podporu pro mnoho svých aktivit a realizovala opravdu hodně krásných výstav, koncertů a kulturních představení. To se mi podařilo i několikrát v Brně, kde jsem studovala a v Kroměříži, kde mám přátele v Galerii Artuš. Trošku zůstávám smutná nad tím, že ve Francii, kde žiji už déle než ve své rodné zemi, je to pro mě stále složité. Město Antibes se minulý rok sice stalo městem umění a dostalo svá ocenění a může se také hrdě pyšnit svým Muzeem Pabla Picassa, ale organizace kulturních a uměleckých akcí mi připadá méně pružnějších, než v České republice. Spousta narůstající administrativy a i tzv. plan vigipirat, komplikují mnoho kulturních projektů nejen organizačně, ale i finančně. Přestože je to bývalá země králů, slovo krále už neplatí, když není podepsáno ještě dalšími desítkami úředníčků... Prostě mě zaráží a je to pro mě naprosto nepochopitelné, že úřednice z radnice, která je placená za svou odbornou práci, neví, zda Česká republika je také součástí Evropské Unie... A tak někdy s uměleckým nadhledem i nostalgií času, hledím na úžasnou dominantu městského jachetního přístavu a skulpturu od Jaume Plensy "NOMADE". Jméno tohoto díla totiž opravdu vystihuje jakousi podstatu autorského záměru, ale i mé pocity, jak se v tomto mém milovaném městě po tolika letech cítím.

Kdo z francouzských umělců vás nejvíc ovlivnil?

Myslíte jména spojená s Francií nebo s Côte d'Azur a Provence? Určitě mezi takové osobnosti patří Henri Matisse, André Villers, Victor Vasarelly, Anna Eva Bergman, Jean Cocteau. Pokud zajdu do své paměti a nádherných vzpomínek se setkání s žijícími umělci a přáteli, určitě nechci zapomenout na takové osobnosti, jakými jsou: Jacques Lavigne - malíř z Antibes, Peggy Politto - pianistka, šansoniérka, skladatelka z Antibes, Michel Viot, grafik z Paříže, Franta (František Mertl) - původem český malíř, žijící ve Vence, Chauner Gallan - tanečník a choreograf z Nice, Valerie Loiseau - grafička a moje dlouholetá přítelkyně z Paříže, Muriel Pivette, profesorka pařížské Sorbony a její manžel Herb Lashner, původem americký hobojista. Jacques Renoir - fotograf... a možná poslední rok je to i osobnost španělského filmového režiséra Pedro Almodovara, který byl presidentem filmové poroty minulý rok v Cannes .

Vzdálenosti, pravda, v dnešním světě už nehrají žádnou roli. Přesto se mi zdá, že například Kurzy malby na hedvábí, které pořádáte, jsou maličko z ruky (ze Zlína do Antibes je autem asi 1 388 km). Budou mít zájemci šanci podobné tvůrčí dílny někdy navštívit i na české půdě?

Kurzy malby na české půdě... v poslední době je taková možnost v tvůrčí kavárně MOJE DÍLNA ve Zlíně.

"Proměňte svůj život v sen, a své sny ve skutečnost" řekl váš oblíbený autor Antoine de Saint-Exupéry. Jaké jsou vaše sny - stále mezi ně patří třeba sen být módní návrhářkou?

No to mě dostalo... tak se usmívám a srdečně odpovídám, že návrhářkou být už nechci. Byl to můj sen, kvůli kterému jsem odešla i z tehdejšího Československa a chtěla jsem patřit mezi nejlepší (nejlépe) světové návrháře. Ale za tu moji dlouhou cestu, a nejenom hedvábnou, jsem moc dobře zjistila, že moje povaha není připravena na dravý svět, který vládne ve světě módy. Vzpomínám si tady, jak jsem se velmi obávala jít na premiéru filmu YVES SAINT LAURENT v lednu 2014, protože jsem přeci jen trochu znala zákulisí módních přehlídek a byznysu světa módy... A tak vlastně tehdy, když jsem vyšla z kina, jsem si moc poplakala a jak říká Jaroslav Seifert "... usměj se na svět uplakanýma očima, každý den něco končí a něco nového se začíná". Přála bych si ale zase vytvořit nějakou zajímavou hedvábnou kolekci. Víte, ono mě baví tolik věcí, tolik uměleckých disciplín, že už nemám velké sny, jen si přeji dokončit menší realizace a mít možnost se z práce více radovat než stresovat. Vím, že teď mám dělat jeden bláznivý model na Defilé de mode v Biot na 23. srpna. Tak to budou určitě provensálská rajčátka v mém podání na nějaké krásné manekýnce, s bohatým vějířem a snad zvládnu i zrealizovat nějaký rajčatový klobouček. Ale také vím, že 24. srpna sednu na letadlo a poletím do České republiky navštívit moji maminku, která snad bude už zdárně po operaci a já budu věřit v ten můj další sen a to, že se uvidíme. 

No a pak bych měla začít malovat na černé malířské plátno můj nový cyklus o moři, podmořských zahradách, ale i o lodích a námořnících a rybářích. Několik let jsem pracovala pro Fête de la Saint Pierre (svátek svatého Petra, ochránce rybářů) tady v Antibes... A teď bych chtěla více prozkoumat tradice oslav tohoto krásného provensálského svátku v jiných pobřežních městečkách. Takže ten můj další malý sen je, zúčastnit se oslavy v jiném městě a zrealizovat tam svoji další výstavu o tom, jak to moře cítím já a proč vlastně mě moje cesta dovedla ze Zlína, přes Prahu a Paříž až sem na Azurové pobřeží, do Antibes.

DANIELA FOLTÝNOVÁ:

Narozena: 8. března 1964 ve Zlíně. Studia: PEDAGOGICKA FAKULTA UJEP BRNO. Obor čeština výtvarná výchova, 1990-94 Editeur libre - Ecole SUPERIERE ARTS APPLIQÉ DUPERRÉ Paris- atelier grafiky, 1998-99 Universite RENE DESCARTES Paris- artetherapie. Tvorba: malba , grafika, land art, textilni tvorba. Autorské výstavy: Paříž, Praha, Ženeva, Cannes, Nice, Macerata, Brno, Kroměříž, Zlín, Křivoklát. Česko-francouzské projekty: Dny francouzské kultury ve Zlínském kraji, organizace a realizace výstavy Jacques Renoir v Brně, pedagogický a výtvarný projekt pro děti Milovat stromy, Hedvábné Banniers a česká účast na Festivalu de l' air ve Fréjus. Baletní představení: Markýzovy sny o Provence - premiéra Zlín. Spolupráce se Zlinfest při výstavě Radost tvořit - výstava zrakově postižených dětí, Bonjour, Jaro -společenský večer s autorskou modní přehlídkou Nosit, řasit, skládat. SILK FEST FAN Cannes 2017.

ATELIER 25, DE REVENNES, 06 600 ANTIBES,                                                    06 12 59 10 31                                                                                              dafolty@gmail.com 

Do tvorby Daniely Foltýnové můžete také nahlédnout prostřednictvám videí SILK FEST FAN Cannes 2017 -  https://www.youtube.com/watch?v=22hIfREiUlQ a LES TOMATES - https://www.youtube.com/watch?v=hUckwoLXfME

Připravila Stanislava Bezděčková

Foto: archiv D. Foltýnové