Klára Krasula a její azurové lásky z Vancouveru

Vancouver, jedno z nejkrásnějších kanadských měst, a Nice, azurová metropole přezdívaná také "královna Riviéry", mají (navzdory 8 644 kilometrům, které je dělí) něco společného: fascinující polohu s přírodou doslova na dosah... Klára Krasula žije na západě Kanady už více než deset let, ale prostřednictvím svých překladů putuje rozličnými krajinami a zákoutími (i duše). Nejnověji třeba s románem Jules Wake "S láskou z Riviéry"...

Z výše uvedeného možná jen ty hory. Vancouver je v podstatě taková přerostlá vesnice. Lidé tu rádi tráví čas aktivně, spousta z nich se sem stěhuje právě kvůli horám. Já s rodinou žiju v severní části Vancouveru a jeden ze tří příměstských lyžařských resortů máme deset minut za domem. Národním oblečením jsou tu legíny a sportovní bundy, v podpatcích se skleničkou šampaňského tady určitě nikoho nepotkáte. S o to větší chutí jsem se právě při překladu knihy S láskou z Riviéry od Jules Wake ponořila do blyštivého prostředí Azurového pobřeží, které osobně neznám.

A protože mám ráda citáty, ještě jeden přidám: "Jiný jazyk je jiná vize života", prohlásil Federico Fellini, italský režisér a scénárista. Zdá se vám tenhle výrok držitele pěti Oscarů maličko nadnesený, nebo vystihuje realitu a život s perfektní znalostí cizího jazyka je prostě zajímavější?

Každá znalost člověka v něčem obohacuje, to bez pochyb. Znalost angličtiny je v dnešní době rozhodně užitečná a dětem je díky bohu vtloukána do hlav už od útlého věku. Používat cizí jazyk v každodenním životě a být obklopen cizojazyčným prostředím člověka rozhodně změní. Já zrovna na angličtině oceňuji to, že spojuje odlišné národy napříč světem. Vancouver je multikulturní město, dovolím si říct, že zde během pár dní potkáte víc národností, než se vám podařilo za celý život. Za jiných okolností byste se s nimi nedomluvili, ale fakt, že i oni byli vytrženi z domovského prostředí a museli se naučit nový jazyk, vás tak nějak spojuje. Vancouver je kouzelný v tom, že rozmanitost a úroveň jazyka je tady tak ohromná, že se vám nikdy nikdo nebude smát kvůli tomu, že nemluvíte bez chyby nebo máte přízvuk. 

S čím doma trochu bojujeme, je snaha udržet vlastní děti u znalosti našeho prvního jazyka, aby měly možnost se domluvit se svými příbuznými v Česku a na Slovensku. Protože manžel je Slovák, mluvíme samozřejmě doma česky a slovensky, ze školy však děti nosí domů angličtinu, takže je to někdy pěkný cirkus.

Jak překladatelství souzní s vaší profesí v oboru hotelnictví?

Ve mně se vždycky praly dva obory, nebo spíš se vzájemně prolínaly. Po Hotelové škole v Opavě jsem sice šla studovat na Ekonomickou fakultu do Ostravy, mnohem víc mě to však táhlo k psaní. Po státnicích se tohle všechno skloubilo a já vlastně můžu říct, že práce v časopisu Hotel&Spa Management pro mě v té době byla takový "dream job". Když se za svou kariérou ohlédnu dnes, vidím, že jsem vlastně vždycky hledala kompromis mezi hotelnictvím a žurnalistikou. Dnes to funguje naprosto ideálně, protože banketní oddělení je i u nás v hotelu hodně sezónní, takže ve chvílích, kdy nejsem naprosto vytížená tam, nořím se do překladů.

Z mého pohledu je překlad (ať už prózy, poezie, filmu, textu písně atd.) vlastně dalším uměleckým dílem. Mimo jiné proto, že do překladu dává tvůrce také kousek sebe... Jak ten který příběh prožíváte?

Každý příběh prožívám na vlastní kůži, bez toho by to asi nešlo. Je to, jako když čtete knihu, která vás naprosto pohltí, pak při každodenním životě přemýšlíte, jak by na danou událost zareagovala ta která postava. Já to mám taky tak, těch několik týdnů, než je překlad hotový, se mnou hrdinové prožívají můj život a já prožívám ten jejich. Mám ale tu úžasnou možnost, že jim umím vtisknout nepatrné detaily, můžu je modelovat, tu obrousit, tam přidat, zrychlit konverzaci, přidat vtip. A to mě na tom hrozně baví.

O Azurovém pobřeží je známo, že vždycky lákalo a inspirovalo umělce - malíře, spisovatele, básníky, filmaře... Připomeňme například F. S. Fiitzgeralda a jeho dílo Něžná je noc nebo F. Saganovou s proslulým románem Dobrý den, smutku...Jaký žánr patří k vašim oblíbeným, jaký typ literatury byste ráda překládala?

Já jsem romantická duše a vždycky mě lákala poezie, ta je však na překlad mnohem těžší. Co se týká prózy, mnohem víc než do romantických příběhů jsem se zamilovala do detektivek. Líbí se mi, jak se děj najednou zrychlí a vy jako splašení běžíte za rozuzlením. Ta chvíle, než se před vámi rozprostře zápletka, je pro mě hrozně zábavná. A i u překladu se snažím ji čtenáři předat co nejautentičtěji.

Zaujalo vás nějaké místo, prostředí z románu "S láskou z Riviéry" natolik, že byste je chtěla osobně prozkoumat, objevit?

Celá Francouzská riviéra je v knize popsána tak barvitě, že bych se tam vydala bez váhání. Možná mě ani tak neláká pobřeží, jachty, večírky, jako odlehlé vesničky, zatoulané pláže a místní trhy. Jmenovitě dům, ve kterém hrdinka knihy S láskou z Riviéry bydlela, bych si na letní dovolenou půjčila s největší radostí.

Návštěvníci Azurového pobřeží jsou velmi hýčkaní - sluncem, přírodními krásami, gurmánskými zážitky a samozřejmě i hotelovými službami. Jaký servis jim v tomto směru nabízí Vancouver? A co by si návštěvníci rozhodně tady neměli nechat ujít?

Vancouver tak úplně nepatří mezi dovolenkové destinace. Je tady dost podobné počasí jako v Česku, až na to, že díky blízkosti oceánu teploty v zimě jen zřídka padají pod nulu a hodně tady prší. Proto se Vancouveru v žertu říká Raincouver. Má však svoje krásy, to bezesporu. Je jedním z míst, kde můžete v jednom dni lyžovat, hrát golf a koupat se v oceánu. Lyžařská sezóna tu trvá od listopadu do května, tím největším lákadlem budou určitě tři lyžařské resorty (Cypress, Grouse a Mt. Seymour) jen kousek za městem a další velmi známý Whistler hodinu cesty autem. Sjezdovky se navíc v létě mění v parky pro horská kola, takže o zábavu rozhodně nouze není. Občas se vám podaří v zálivu zahlédnout kosatku, před domem potkat medvěda nebo se vám na zahradu vloupe hladový mýval.

A úplně na závěr ještě moje oblíbená otázka: co pro vás znamená pojem "savoir vivre", umění žít? Jak by se to řeklo anglicky - The art of living?

The art of living... To je moc hezké. Umění žít je pro mě schopnost najít takový životní balanc, kdy se člověk za ničím nehoní, umí si vychutnat každodenní maličkosti a ničeho nelituje. Jednou mi kamarád řekl, že bychom se měli přestat vymlouvat na to, že nemáme čas. Sami sobě, svým dětem, svým partnerům. A když se naskytne nějaká událost, měli bychom se zastavit a prostě si ji vychutnat. Tím se snažím řídit a snažím se to vtisknout i svým dětem. Protože tak bych chtěla, aby uměly žít.

Klára Krasula 

• Studium: Hotelová škola v Opavě a obor Eurospráva na Ekonomické fakultě VŠB-TUO Ostrava.
• Šéfredaktorka časopisu Hotel&Spa Management (Economia a. s.), který získal titul B2B časopis roku 2008.
• Od roku 2011 žije v kanadském Vancouveru, kde pracuje v hotelu Pinnacle at the Pier.
• Publikuje odborné články v oblasti hotelnictví a cestovního ruchu.
• Překládá z angličtiny a slovenštiny (S láskou z Riviéry - vyjde v březnu 2023, Cizinec z papíru, Knihovna mého srdce, S láskou z Paříže, Ples u vévodkyně, Moje báječná žena)

Připravila: Stanislava Bezděčková

Foto: Klára Krasula a autorka