Magdaléna Rejžková a její marseillská inspirace

"Doufám, že v Marseille budu vždycky doma..." zpívá o svém rodném městě jedna z hvězd francouzské hudby, Patrick Fiori. A zpívá takovým stylem, že by se člověk hned vydal směr Marseille (třeba o půlnoci a třeba pěšky). Do nejstaršího města Francie, za atmosférou plnou barev, vůně moře ale také kontrastů, se jednoho dne vydala spisovatelka a novinářka Magdaléna Rejžková. 

Pro úvodní otázku bych si dovolila použít lehce parafrázovaný titul vaší knihy: Bez práce nejsou bagety, aneb Jak Češka žije ve Francii?

Obrazně by se dalo říct, že žije mezi obdobími plné tašky čerstvých křupavých baget a obdobími jedné oschlé bagety. Titul knížky odkazoval hlavně na práci ve smyslu práce na sobě, úsilí poznat sám sebe v nových situacích, na což je při životě v zahraničí dost prostoru. Ve Francii mě zatím nepřestalo bavit, že člověk musí o něco víc než v Čechách neustále zpochybňovat a znovunalézat sám sebe, svou identitu i osobní svobodu. Marseille mi kromě jiného dala i objev psychoanalýzy, které se poslední dobou věnuji, a tam toto všechno platí dvojnásobně.

Co bylo tím momentem, který rozhodl, že hlavní město Prahu jednoduše vyměníte za Marseille, hlavní město Provence? Pravda, města nejsou od sebe zase až tak moc vzdálená, jenom nějakých čtrnáct set kilometrů...

Mám dojem, že jsem Prahu nikdy za Marseille úplně nevyměnila, spíše jsem si Prahu doplnila o Marseille, protože mi brzy došlo, že se obě města skvěle doplňují. Každé má přesně to, co chybí tomu druhému. Vždycky si to představuju tak, že Praha je pro mě taková seriózní kultivovaná paní, se kterou je ale po chvíli trochu nuda, protože už ji dobře znám, a Marseille kluk na skútru, který dělá blbosti, za které mu chcete dát pěstí, ale je tak autentický, že si ho stejně oblíbíte. Ráda mám oba, ale od obou si občas ráda odpočinu. 

Když jste se poprvé ocitla Marseille, byl to " coup de foudre", tedy láska na první pohled, nebo to nějaký čas trvalo, než jste se zamilovala (myslím do města)?

Coup de foudre to byl určitě s mořem, které na mě jako na většinu Čechů působí magicky. První dva roky jsem měla pocit, že jsem na prázdninách v tak trochu bláznivém sanatoriu. Obecně ale nejsem úplně coup de foudre typ, takže s městem jsem si utvářela vztah postupně, občas nabíral i pravé středomořské obrátky s fázemi velké zamilovanosti i velkých konfliktů. Od začátku mě hodně bavila ta jinakost. Že tu platí úplně jiné kódy, které vás přimějí se otevřít něčemu novému. V Čechách jsem do té doby žila v bublině podobných lidí, což je skvělé, protože to dodává velkou jistotu, v Marseille se mi najednou líbilo, že potkávám lidi z různých kultur s rozdílným viděním světa, které mě obohatilo.

Bylo všechno hned zalité sluncem? (v Marseille údajně svítí 2585 hodin ročně). Neměla jste někdy chuť to vzdát? Nemyslím tak úplně vzdát Francii, ale zakotvit v jiném přístavním městě, třeba v Nice...

Zní to možná banálně, ale marseilleské slunce je mocné a hodně chmur opravdu zažene kafe na terásce nebo procházka k moři, které si můžete užít skoro celý rok. Ale samozřejmě to nefunguje vždy, a asi jako každý cizinec, i já si občas kladu otázku, co tady vlastně dělám a jestli nemám chuť to vzdát, jak říkáte. Ta jinakost, která je lákavá, může být samozřejmě občas i limitující a člověku se občas zasteskne po známém českém prostředí, rodině, kamarádech, krajině. Zatím věřím, že člověk intuitivně vycítí, kdy je čas jít dál. Marseille bych určitě neměnila za jiné město ve Francii, protože je originální, má svůj charakter a díky tomu, že sem vždy přijížděli lidé z celého světa, je docela snadné se v něm cítit jako doma. Třeba zmíněné Nice je určitě hezké na výlet, ale nikdy jsem neměla pocit, že by se tam pro mě děly sociálně nebo kulturně zajímavé věci, možná se mýlím. Úplně by mi ale nevadilo ještě někdy v životě trávit čas na francouzském venkově (samozřejmě nedaleko od moře), mít velkou zahradu a hostit tam návštěvy.

Teď jsem si uvědomila, že jsem při představování opomněla ještě jednu z vašich profesí: blogerka Bujabéza. Jak důležitou roli hraje blog (a možná také pravá bujabéza) ve vašem marseillském životě?

Popravdě na blog už nemám moc čas, ale určitě pro mě byl zásadní v začátcích, díky němu vznikly moje články pro česká média a vlastně i obě knížky. A blog i knížky pro mě dodneška fungují jako médium, jehož prostřednictvím se ke mně dostává spousta zajímavých lidí, kteří třeba jedou do Marseille, nebo se mi jen tak ozvou. Už jsem takto navázala několik přátelství, za která jsem moc vděčná. Bohužel slevu na "lidovou" bujabézu, která, jak jsem zjistila až po příjezdu do Marseille, stojí dnes 50 eur, pořád nedostávám...

Takovým pokračováním Bujabézy je vlastně také náš spolek Goulash, který jsme tady založily se Slovenkou Lucií Hurníkovou a Francouzkou Anne-Claire Veluire. Dvakrát do roka vaříme s dalšími lidmi, kteří se k nám připojili, guláš na dobročinné účely - na Ukrajinu nebo pro bezdomovce. Kdo přijde, může tak pomoci a zároveň objevit naši kulturu. Do budoucna plánujeme i kulturní akce zaměřené na českou a slovenskou kulturu.

V jednom tradičním průvodci jsem se dočetla, že Marseille lidi buď milují, nebo nenávidí. Vystihuje podle vás takové tvrzení atmosféru města, nebo poněkud přehání?

Určitě to není přehnané, v Marseille působí nějaký magnet, který lidi přitahuje. Řekla bych, že je to určitá krása v pomíjivosti, jdete po městě a máte pocit, že se něco důležitého děje právě tady, teď a intenzivně, přispívá k tomu spontánní povaha místních i charakter krajiny, ostré slunce pražící na ostré skály, o které se lámou mořské vlny... A právě tato intenzita může i vyčerpat. Občas je únavné se v tomto pomíjivém chaosu snažit zachytit nějaké kontinuity nebo pravidel, když nevíte, jestli to, co se děje jeden den, platí ještě ten druhý. A jestli se vám to celé vlastně jen nezdá.

Ve vašem netradičním průvodci "Chtěj Marsej" sice turista nenajde seznam památek, restaurací či hotelů včetně cen a otevírací doby, zato ale informace a klípky, které bezesporu jeho cestu příjemně okoření. Podle jakého klíče jste vybírala ta která prostředí, lidi? A která místa jsou vám nejbližší?

Asi to bude znít jako klišé, ale mojí inspirací jsou obyčejní lidé, kteří jsou svým způsobem výjimeční. Třeba ti, kteří svými aktivitami přispívají k tomu, že se v jejich okolí žije líp, pár z nich se objevilo právě v knížce Chtěj Marsej. Jedno z mých nejoblíbenějších míst byl třeba obyčejný bar v ulici, ve které jsem bydlela, a o kterém píšu ve své nové připravované knížce. Vedl ho šedesátník Marc, který jen tím, že měl rád lidi, dokázal propojit celé sousedství, scházeli se u něj studenti, doktoři i prostitutky, všechny znal jménem, lidi si u něj nechávali klíče, poštu a podobně. A večer když jeli kolem policajti, nejradši by se přidali k večírku. V době, kdy je možné vydělat na všem, je vzácné vidět někoho jednat podobně jen z dobré vůle. Tohle se mi na Marseille líbí, ale chápu, že to asi není to, co většina turistů vyhledává...

Co by měl tedy pravý turista v Marseille určitě, ale určitě vidět a jaké zážitky naopak vynechat?

Pro Čechy je vždycky zážitek projet se lodí. Takže určitě doporučuju výlet na Monte Cristův If nebo Frioulské ostrovy. Navíc pohled z lodi na Marseille je překrásný. Opačný pohled na moře se pak nabízí z baziliky Notre-Dame de la Garde nebo ze střechy Corbuiserova Cité radieuse. Moc ráda se procházím i po promenádě Corniche, která vede podél moře. Atmosféru centra města si užijete na trhu na Noailles, nebo mezi street artovými výtvory v ulicích kolem Cours Julien nebov Panier. Ale jak říkám často svým návštěvám, nejlepší je si někam sednout s kafem nebo pastisem a jen tak pozorovat dění na ulici, které už je samo o sobě zážitkem. Tohle všechno platí pro centrum města, nedoporučila bych provozovat ve čtvrtích na severu města, kde platí úplně jiné kódy, kterým neznalý člověk nemůže rozumět, ale tam se turista sám jen tak nevypraví.

Když jste se setkávala s lidmi z vaší druhé knihy "Bez práce nejsou bagety aneb Jak Češi žijí ve Francii" Čím je pro ně život ve Francii tak lákavý a v jakém směru se někdy může představa příjemné budoucnosti změnit ve zklamání?

Čechy a Francii určitě spojuje historické a kulturní pouto. Aura romantické země, kde všichni nosí barety, pijí víno, jí sýry a bagety a pod rukama se jim sama od sebe tvoří umělecká díla, nějakým způsobem přetrvává. A kdo by také nechtěl žít v takové zemi! Tento životní styl, ve Středomoří ještě uvolněnější, tu částečně najdete, na druhou stranu se týká jen jedné stránky života. Občas, když provádím české turisty v Marseille, mě překvapuje, jak jsou rozčarovaní, že je Francie multikulturní, že tu žijí chudí lidé nebo že tu mají problémy jako všude jinde. Zároveň chápu, když jede člověk na dovolenou, tak si občas chce připadat jako ve snu a realitu nevidět. Pro cizince, kteří se tu usadí, pak může být občas překvapení, že musí začít od nuly, když hledají práci, nebo že ne všude cizince vítají s otevřenou náručí, občas narazíte na rozdíly v mentalitě. Ale s tím musí člověk tak nějak počítat, když se rozhodne žít v cizině. Oproti dřívějšku už se snažím co nejméně srovnávat a brát každou zemi takovou, jaká je.

Seznámila jste se s lidmi těch nejrůznějších profesí - jsou příležitosti, které jim život ve Francii nabízí v něčem výhodnější, než na domácí (české) půdě? Co nejvíc oceňují?

Tady se zrovna srovnání nabízí, z hlavy mě teď napadají lepší podmínky pro umělce nebo doktorandy, kteří jsou v Čechách podhodnocení. Umělcům z určitých oborů výrazně usnadňuje život ve Francii status umělce, který jim umožňuje mít pravidelný příjem a vykrýt tak i období, kdy mají méně práce. V jistém smyslu může být ve Francii obecně výhoda i to, že se sociální dávky neberou jako zneužívání systému, ale jako právo. Pokud například někdo mění práci a je chvíli na úřadu práce, nikdo se na něj nedívá skrz prsty tak jako v Čechách.

Je mi jasné, že za pár let se žádné město na světě nemůže nějak převratně proměnit, ale přesto se zeptám: Změnila se nějak za tu dobu, co je Marseille vaším domovem, atmosféra města, jeho podoba? Abych se přiznala, k otázce mě inspirovala jedna moudrost: "Pravá objevná cesta sestává nejen z hledání nových krajů, ale i z dívání se novýma očima (Marcel Proust)...

Marseille se v posledních letech rychle mění, vnímám to i za těch pár let, co tu jsem. Částečně jde o přirozený vývoj, částečně politickou vůli udělat z "nebezpečného" města atraktivní turistickou destinaci, kterou budou živit zámořské lodě a turisté. Tento přerod ale probíhá rychleji, než město stíhá. Kvůli náporu turistů už například v národním parku Calanqeus museli zavést rezervace na vstup. Covid pak přispěl k tomu, že oproti ostatním městům levné byty v Marseille začali ve velkém nakupovat lidé z Paříže a bohatších regionů. S tím se samozřejmě mění nabídka služeb, čímž atraktivita města v jistém smyslu stoupá pro návštěvníky, ale pro původní obyvatele tak úplně ne, protože pro ně znamená růst nájmů, cen a davy lidí. Pro někoho se s touto proměnou vytrácí i duše Marseille. Já věřím, že město s tak silným charakterem, si ji vzít nenechá. Ale sama jsem zvědavá, jak bude za pár let vypadat a pevně doufám, že ne unifikovaně jako mnohá evropská města, kde už v centru najdeme jen nadnárodní řetězce a uniformní podniky bez jakékoliv možnosti promíchání různých společenských vrstev.

Připravila: Stanislava Bezděčková

Foto: archiv Magdaléna Rejžková