Provence v podání Lenky Horňákové-Civade

Pořídit si zámek (nejlépe v Provence), není vlastně v dnešní podivuhodné době zase nic tak výjimečného. Stačí si jednoduše projít patřičné realitní servery, zaplatit příslušnou sumu a - nastěhovat se. Vzdušné zámky nebo realita? Také na tohle téma jsme si povídali s malířkou a spisovatelkou Lenkou Horňákovou-Civade...

Je mi jasné, že na otázky týkající se Château St. Quentin jste odpovídala v nesčetných rozhovorech, příběh najdeme ve vaší knize Provence jako sen. Zeptám se tedy maličko jinak, s využitím citátu spisovatele Julese Renarda: "Postavil jsem si takové krásné vzdušné zámky, že bych byl spokojený  i s jejich ruinami." Je to i váš případ?

V mém případě jde téměř opačný proces. Z ruin jsme postavili zámek, zhmotnili jsme jakýsi sen a nakonec i po té, co jsme se pustili jiným směrem, zámek a jeho a tedy i naše dobrodružství žije dál v knize a díky čtenářům, kteří si příběh přečtou. Vlastně jsem došla ke vzdušným zámkům přes poznání váhy kamení, které je na takový zámek potřeba.

Neplánujete náhodou zase někdy podobný (romantický, ale pro někoho možná poněkud adrenalinový) projekt?

Každý můj obraz, každá moje kniha jsou takovým adrenalinovým projektem. Je to pokaždé velké dobrodružství něco vytvořit, ať už jde o bílé plátno nebo papír, o obraz nebo text, příběh. Tady se potkávám s Julesem Renardem a rozumím těm jeho ruinám, těm ambicím ruin.

Už pěkných pár let žijete v Provence - je to přesně takové místo, jak ho známe z pohlednic (levandule, půvab kamenných domů, zámky, víno, vesnice na skalách, příroda...)?

Rozhodně ano, a daleko víc. A je také spousta jiných věcí, z nichž mnohé se nedají za krátký pobyt odhalit, další se nesnadno předávají, jiné nejsou pro ničí uši, zkrátka je to země živá, stále se proměňující, příjemná a tvrdá, bohatá a štědrá a jindy zase skoupá na pohlazení... Nedá se jí nabažit. Žít někde je samozřejmě a hlavně o lidech, kteří jsou kolem vás. I v tom je tenhle kraj velice zajímavý a barvitý. Jako všude, musíme stará i nová přátelství a vztahy pěstovat, a nové lidi a situace objevovat.

V čem se liší zdejší životní styl od pařížského?

Paříž je nádherná a svá, o Provence můžeme říct přesně totéž. Každá nabízí své pohledy, hudbu, rytmus dne a každému vyhovuje něco jiného. V Provence se člověk musí přizpůsobit přírodě. Tady diktuje rychlost vašeho kroku síla slunce nebo větru...

Co by člověk neměl v této části Provence určitě, ale určitě vynechat? Co tady zkrátka musí vidět a prožít?

Právě protože toho Provence nabízí opravdu hodně, je těžké vypíchnout jednu nebo dvě věci. Tohle si musí každý návštěvník ochutnat na vlastní kůži, tu rozmanitost a štědrost. A vybrat si pak musí sám to své "nej".

Říká se, že Provence je taková slavnost pro všechny smysly, tudíž samozřejmě i pro chuť - počítáte se mezi gourmety nebo gurmány?

Obojí!

Že je Provence pro umělce neskonale inspirující, o tom není pochyb. Ve vašem případě hned dvakrát - pro výtvarnici a spisovatelku. Jaké máte právě období, je čas barev a vernisáží nebo spíš literární?

Obě činnosti se prolínají, nehledám jejich oddělení nebo vymezení. Je pravda, že když píšu, tak jsem spisovatelka, když maluji, malířka. Soustředění je stejné, ale mozek pracuje jaksi jinak. V ateliéru pracuji s barvami, formou, je to fyzická činnost, mám ruce plné barev, potřebuji prostor a volnost k pohybu kolem pracovního stolu nebo stojanu. Psaní je zdánlivě klidnější, můžu psát ve vlaku, na letišti. Ovšem ono to zdání dost klame. Žádná tvorba se nedá dělat na oko a vyžaduje maximum.

Před časem jste měla ve francouzské Opeře v Avignonu (a také v Prostějově) výstavu nazvanou Danse ta vie - Tanči svůj život. Jak momentálně tančíte ve svém tvůrčím životě?

Řekla bych, že tančím mezi dvěma světy, výtvarným a literárním, nebo spíš mezi dvěma způsoby, jak vnímat, zachytit a zprostředkovat svět.

Jeden z posledních vašich úspěchů je román Marie a Magdalény, za který jste získala prestižní francouzskou cenu Prix Renaudot des Lycéens. Jako vůbec první z Čechů. Co pro vás ocenění znamená? Jaký je to pocit, překládat se z francouzštiny do češtiny?

Velmi si toho ocenění vážím, pokládám ho za jedno z nejcennějších ze dvou důvodů - za prvé je to cena čtenářská, více než 400 studentů četlo a vybíralo z několika románů ten, kterému udělí jejich hlasy, a za druhé je to cena mladých čtenářů, studentů středních škol. Navíc uznání dostal můj první francouzsky psaný román, což ještě umocnilo radost. Překlad do češtiny bylo pro mě nové dobrodružství, přenést z francouzštiny do mateřského jazyka román je velmi citlivá a přesná práce. Osobně jsem objevila spoustu věcí, jiné si potvrdila a musím souhlasit se rčením, které říká, že kolik jazyků známe, tolikrát jsme člověkem.

Kdy vaše Provence zase zavoní v Čechách, ať už v literární nebo výtvarné podobě?

V srpnu 2020 proběhla v kapli St.Ferréol ve vesnici Viens výstava připravená z pastelů, které inspirovala příroda konce zimy a jara téhož roku. Ráda bych je představila i v České republice, jak to bude možné. A v říjnu 2020 vyšel český překlad románu Symfonie o novém světě v nakladatelství Argo. Ten se z části odehrává v Marseille a na pobřeží v letech 1938 - 1941. Jedním z jeho hlavních hrdinů je československý konzul Vladimír Vochoč, který zde zachránil a pomohl mnoha lidem. Jeho skutky byly oceněny v roce 2016 zapsáním na listinu Spravedlivých mezi národy v Jad Vašem. Je to nečekané, ale velmi silné spojení mezi Provence a naší zemí.  

Výtvarnice a spisovatelka Lenka Horňáková-Civade:

• Narodila se v Prostějově, nyní žije v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur.
• Studia: Vysoká škola ekonomická, v programu Copernic pokračovala ve studiu Francii. Navštěvovala ateliér Beaux Arts v Paříži, vystudovala výtvarné umění na Sorboně. Její díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách v Austrálii, USA, Evropě.
• Z literárního díla: Provence jako sen, Lanýže, Pohlednice z kavárny, Prioritaire. Praha - Paříž, román Marie a Magdalény (oceněný prestižní francouzskou cenu za literaturu prestižní Prix Renaudot des Lycéens), román přeložený z francouzštiny pod názvem Grófka, český překlad románu Symfonie o novém světě

Připravila: Stanislava Bezděčková

Foto viz uvedené zdroje a archiv Lenky Horňákové-Civade