Romana Riba-Rollingerová a její azurové inspirace

Když téměř před sto čtyřiceti lety vydal burgundský básník a spisovatel Stéphen Liégeard ilustrovanou knihu "La Côte d'Azur" určitě netušil, že i pro cestovatele 21. století bude pobřeží takovým magnetem. Někdo do těchto končin zamíří na pár dnů, někdo na pár měsíců. A někdo tady zůstane natrvalo… O zdejší atmosféře a také o tom, jak dovede inspirovat, jsme si povídali se spisovatelkou, architektkou, ilustrátorkou Romanou Riba-Rollingerovou.

Zůstává ale azurové nebe po většinu roku, rackové, fíky, olivy, cikády, příjemně temperované zimy, a dar moře mimo turistickou sezónu… Hory (=Alpes) i moře (=Maritimes) na dosah. Každý si to prostě musí nějak přebrat. Například komunální biozahrada v Mouans-Sartoux, která zásobuje zdejší školní jídelny, se mi jeví daleko fenomenálnější nežli fakt, že v Monaku je procentuálně největší zastoupení milionářů na světě.

 Snít se dá všude. Překrásný horizont ale může člověka ponořit do úzkosti z kontrastu vzhledem k plytkosti svého života. Scénář kulhá za scenérií. Omšelý dekor má oproti vycizelovanému designu dlouhou paměť. Ráda při své práci, když občas zaměřujeme opuštěný dům, ruinu, pátrám po vzpomínkách, co tam zůstaly. Představuji si poslední pohled toho, kdo odešel… Když máte v krvi melancholii a poetiku ranních mlh, i tady si ji vykřešete, navzdory azuru a převládajícímu slunečnímu svitu.

Jedno francouzské přísloví praví, že "kde člověka neznají, berou ho podle toho, jak vypadá." Řekla bych, že to platí nejenom o lidech, ale vůbec o věcech a okolnostech, se kterými se setkáváme. Jak jednoduché (nebo složité) je stát se Mouginoise, tedy obyvatelkou Mougins? Zkrátka, kdy přijde ten moment, že si člověk řekne: "Tak tady jsem doma!"

Přemýšlím, jak to vlastně s tím domovem mám. Jako Mouginoise se asi necítím. Anebo jen občas, když vyrazíte někam dál, a přirozeně se stáváte advokátem vaší provenience. To ale neznamená, že se mi tu žije špatně, cize. Možná že zásadní demarkace souvisí fakt s maturitou, po které jsem z Poděbrad odešla studovat do Prahy. Dejvice, Strahov, Vinohrady, Libeň… můj zubní kartáček se přesouval v rytmu příležitostí, a už tehdy jako bych si domov přenášela v nějaké neviditelné ulitě. Dětství a Polabí jako základ vlastenecké imaginace, přízvuk jako garance češství, jinak asi tíhnu ke kosmopolitismu, i když jsem toho zas tolik neprocestovala. S exilem se konceptu domova v mém pojetí rozpadly zeměpisné limity. Souvisí to s lidmi, s kterými je mi bezpečně a s kterými se můžu smát. Lampička a komín knížek u postele, pár oblíbených hrnků… Rádio. Pustit si večer rádio zdomovní každý kumbál. A taky takový ten bordýlek; slušná sbírka knoflíků v krabičce na šití, zamotané nitě, pár ležáků na dně koše na špinavé prádlo – kousky co se z nějakého důvodu zdráhají integrovat se do pracího cyklu. Desítky neořezaných pastelek, tašky plné singl ponožek… Dub a loňské i předloňské žaludy na naší malé zahradě.

Adresu trvalého pobytu mám v Mougins, pracuji v Grasse, děti jsem porodila v Cannes, pro chleba si chodím do Mouans-Sartoux, vánoce duchem trávím vždycky v Čechách. Kromě z Francie, mí zdejší kamarádi a kolegové pocházejí z Německa, Česko-Slovenska, Itálie, Belgie, Alžíru, Mexika, Kamerunu, Chorvatska, Rumunska, Indie… Manželova rodina částečně z Andorry. A o kus dál ve Francii, v kouzelném kraji u Saint-Rémy-de-Provence žije moje mladší sestra Terezka s partnerem se španělskými kořeny. Terezka – zdravotní sestra tam pracuje v Saint Paul de Mausole – ústavu pro duševně choré, kde se po krizi "ucho" zotavoval Vincent van Gogh.

Když mě tu kdysi přepadly první přistěhovatelské smutky, objevila jsem na jedné louce stejné trávy, stejný plevel jako v Čechách – sedmikrásky, jílek, pampelišky, chrastice… Tehdy jsem si řekla - jo to půjde. No a pár roků po mostě z plevelu přišel internet, a to byla sakra revoluce, která dala pojmu exil docela novou, bezbolestnější dimenzi. Doma je každý okamžik, kdy si můžete říct, že právě teď a tady jsem přesně tam, kde být mám. 

V úvodu jsem zmínila Côte d'Azur coby inspirativní místo. Je známo, že tady tvořili takoví velikáni, jako jsou Pablo Picasso, Jean Cocteau… Do jaké míry bylo zdejší prostředí impulsem pro vaši literární tvorbu, která vychází z prostředí českého?

Přímo v Mougins pobývali kromě Picassa, také třeba Francis Picabia, fotograf Man Ray, básník Paul Eluard, hudebník Jacques Brel, Charles Aznavour, Edith Piaf a řada dalších. Kromě geografických předností, světla, v atraktivitě místa hraje roli jistě i náhoda; první charismatický frajer, frajerka přitáhne partu kamarádů a je tu zárodek legendy.

Nutkání psát si tu o Čechách byla, kromě jiného, reakcí na zdejší představy o životě za železnou oponou. Jsem možná poslední generace, které se vlastní děti ptaly, jestli v mém dětství byl svět černobílý. Fotodokumentace dětství nových generací je už z valné většiny barevná. Ovšem to, jak Západ vnímal Východ, a vlastně dosud ještě vnímá (a to platí i o Češích – i ti trpí západním syndromem vůči svým východním sousedům), se v lecčem podobá tomu dětskému přístupu. Jenže ne, já na své československé dětství nevzpomínám jako na šedý film. Bylo to barevné a barvité, navzdory hloupé politice.

O francouzštině se říká, že je jazykem diplomatů, romantiků, bohémů, obdivuje se její melodičnost. Každý, kdo měl šanci se s tímto jazykem seznámit si ale povzdechne nad jeho obtížností (můj případ). Jak lehce se vám ve francouzštině psala vaše první kniha?

Těžce. S nárazovými návaly neuroticky vychrlených odstavců. Každoročně tu ku příležitosti Knižního festivalu v Mouans-Sartoux vydám nějaký drobný útvar, většinou ilustrovanou poezii. Sepsat ale rozsáhlý román, to byla velká výzva. Byl to vleklý porod a nevím, jak bych si poradila bez internetu. Francouzsky sice už mluvím dlouho, ale pořád se učím. Nějaké sloveso v plus-que-parfait jsem v běžném životě asi ještě nikdy nevyčasovala… Bonusem takového jazykového podniku je, že když se svými literárními postavami strávíte tolik času, rozšíří se vám o ně rodina.

Ukázky ilustrací Romany Riba-Rollingerové

Co momentálně dělá hrdinka vašich knih, Anna Pišťárová? Kdy se zase objeví na scéně?

Anně Pištárové došly české zážitky. Zatím chci, aby zůstala v české trilogii. V Belvederu (román ve francouzštině) jsem ještě trochu čerpala z vlastní životní zkušenosti, konkrétně jde o motiv emigrace. Ale snad jsem se už dostatečně ze sebe vypsala, vysvobodila… a můžu psát, tedy částečně žít, jiné příběhy. Ačkoliv samozřejmě totálně se od sebe-samé oprostit nedokážu.

Jaké místo na Azurovém pobřeží byste jí, jako nejlepší pro život, doporučila (kromě Mougins, samozřejmě)?

Takže pokud by se přeci jen Anina znovu objevila na scéně, doporučila bych jí zůstat v Čechách a jejím prostřednictvím mít možnost paralelní zkušenosti – zažít dospělý život tam i tady. Porovnat, co se děje s vlastní identitou, když se zvolí výhybka anebo naopak když se setrvá na trati. Toxické otázce – Coby kdyby – se asi vyhnout nedá. Odejít ze své země je určitá forma rozvodu. Což je dílem každá změna. S každou volbou pohřbíme všechny ostatní potenciality. A podobně jako kolem rozvedených, navíc svévolně, rezonuje v okolí zvláštní ticho, lehce rozpačitá nezvědavost. V bývalém i novém domově. Milan Kundera se tématem exilu niterně zabývá v románu L'ignorance (Nevědění). Tíhou otázek, které nepadnou. Upřímně, Češi a Čechy, potažmo historie střední Evropy, tu málokoho zajímá. A řekla bych, že Češi nejsou zas až tak lační po zážitcích emigrantů.

Anebo jinak, kdyby přeci Anna Pišťárová doputovala do zdejšího kraje, zasadila bych ji do obce Caussols – zhruba 300 obyvatel, 1200 metrů nad mořem, Alpské podhůří s mořem na obzoru. Zahradní architektka, pes, jednou nohou v civilizaci, zbytkem v přírodě, jasné noční nebe. Rámec půvabný, teď vymyslet příběh. Většinou se mi ale každá teze hlásí s antitezí… Napadá mě jedna kriminální hororová kauza, co se tu před lety řešila. Pastýř z Kosolu… Tak se možná s Aninou poohlédneme po jiném místě. 

Na Azurovém pobřeží žijete už řadu let. Jak moc se jeho podoba během té doby změnila? Myslím třeba z pohledu architektonického, ale i z pohledu životního stylu…

V roce 1994 jsem sem dorazila poprvé a v roce 1996 jsem se tu usadila natrvalo, tedy z valné většiny roku za rokem. Tehdy tu například nebyli komáři. Na rozdíl od současnosti. Velmi málo chodníků. To se trochu lepší, ale pomalu. S chodníky sem tam přibude i kus cyklostezky, tady ovšem na kole jezdí jen borci, přeci jen se terén dost vlní. Eura namísto franků. Cena za bagetu se zdvojnásobila. Rackové se čím dál víc usazují i v od moře vzdálenějších lokalit. Každé ráno, večer i v noci nám tu v hejnu krákají a krouží na obloze a občas to zní jak z Hitchcockova filmu. Zatím se mi to líbí, evokuje mi to život u oceánu.

V architektuře se do velké míry bdí na tradici, většina rodinných domů opisuje neoprovensálskou klasiku - kámen, vápenná omítka, střecha sklon 17°, pálené keramické tašky, dvojitá keramická římsa, okenice, okna vyšší než širší, arkády… Staví se ale samozřejmě i současné hranaté i originálnější stavby, a najde se tu řada pozoruhodných realizací. Jednou z nich například nedávno inaugurována Mediatéka Charles Nègre v Grasse.

Francie se pochopitelně potýká s celosvětovými ekologickými a ekonomickými problémy. Globální oteplování, sucho, znečištěný vzduch… Stavebnictví je energeticky náročný sektor. Nové přísné energeticko-ekologické normy diktují architektuře docela nový ráz, například tradiční okenice v novostavbě neprojdou, nyní je třeba navrhnout automatické rolety se světelným čidlem… Mezi památkáři a energetiky to docela vře. Vytyčená strategie stavebního útlumu navrhuje postupně zastavovat čím dál méně nových pozemků, s cílem po roce 2050 už jenom na stávajících pozemcích recyklovat, rekonstruovat nebo přestavovat. 

Co by měl návštěvník v Mougins určitě, ale docela určitě poznat, zažít?

Jednoznačně Le Village – starou vesnici. Krásné prostředí, historie, daleký výhled do kraje, galerie, restaurace, kostel Saint-Jacques-le-Majeur, tam jsem se v minulém tisíciletí vdávala…V podstatě ideální místo právě pro návštěvníky, protože běžný život se z těchto turisticky atraktivních lokalit přirozeně pomalu vytrácí.

Nedaleko od Le Village se nachází Le Mas Notre-Dame-de-Vie, kde žil (1961-1973) a zemřel Pablo Picasso. Povídá se, že Picasso tu rád platíval šeky – věděl, že pro příjemce je daleko cennější nechat si šek s jeho podpisem než ho zinkasovat. Le Mas – soukromá rezidence se navštívit nedá, ale v její těsné blízkosti je pěkné komorní místo – kaple Notre-Dame de Vie, původní stavba už z 12. století. No a odsud to není daleko k jezeru – l'Etang Fontmerle v přírodním parku Valmasque. Ideálně v době, kdy rozkvetou lekníny.

Neznám člověka, který by s chutí nevyhledával kulinářské zážitky. Řekla bych, že v případě Mougins je najde v každém případě. Můžete prozradit, kde se nachází vaše gourmetské oblíbené místo?

Od roku 2006 Mougins pořádá každoroční gastronomický festival "Les Etoiles de Mougins". Odehrává se především ve Vesnici (Le Village). Místní restaurace drží krok, ve Vesnici je prostředí opravdu malebné, ale večeře tam může být drahý špás. Najíte se ovšem dobře. Hojný výběr ryb, salátů i vegetariánská jídla. Můžu doporučit například Le Rendez-Vous nebo La Méditerranée. Pokud zamíříte do sousedního Grasse, zkuste Le Bouelvard (Bd du Jeu de Ballon Grasse) – třeba aubergine parmigiana (lilek po italsku). V Nice rádi jíme v Brasserie Le Relax (15 Rue Pastorelli), a pokud se dostanete na nějaký pouliční trh, pravděpodobně tam padnete na prodejce, který z ambulantní pece vytahuje placku socca – tradiční jednoduchá pochoutka z mouky z římského hrachu, vody, olivového oleje, trochu soli a pepře. Vřele doporučuji.

A úplně na závěr otázka na můj oblíbený výraz "joie de vivre", radost ze života. Každý ji vnímá pochopitelně jinak - jakou podobu má "joie de vivre" ve vašem případě?

Asi znáte citát Khalila Gibrana -o radosti a žalu : "… společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s tebou k jednomu stolu, pamatuj, že druhý usnul v tvé posteli." Ten obojaký reliéf je myslím nutný pro uvědomění si, že jsme živí. Optimismus je skutečná síla, účinné anxiolytikum, ačkoliv zůstat optimistou za každých okolností hraničí se šílenstvím. Radost je setkání s laskavým člověkem – vstřícná empatie. Dělání – tvořit, cokoliv – obrázek, text, štrůdl (maminčin recept)… Pozorovat svět a pěstovat zvídavost. Na nic závratného jsem nepřišla, jen můžu potvrdit moudro – brát každý den jako dar, alespoň to zkusit. Stáří se v téhle optice mění ve velké bohatství. A hlavně humor, to je svátost.

Připravila: Stanislava Bezděčková

Foto zdroj: archiv Romany Riba-Rollingerové, Office de tourisme de Mougins a autorka

Rozhovor si můžete přečíst také ve francouzštině: Romana Riba – Rollingerová et ses inspirations azuréennes